Obr. 1 Systém instalační sběrnice v budovách

Instabus

Instabus firmy Siemens je předchůdcem EIB a používá dvouvodičovou sběrnici. Na sběrnici se připojují moduly (jednotky) sítě. Tento systém je napájen malým napětím (DC 24 V) ze zdroje jištěného proti zkratu.
Jednotky se dělí na senzory, aktivní prvky (aktory) a systémové komponenty (moduly).
Senzory, např. tlačítka nebo teplotní čidla snímají fyzikální veličiny, odvozují z nich signál a ten vysílají na sběrnici.
Ovladače (aktory), např. cívky stykačů nebo stmívače, zachycují jim adresované vysílané signály a realizují odpovídající akce, např. zapnutí motoru nebo ztlumení světel.
Systémové komponenty plní nezávislé obslužné funkce, např. napájení sběrnice nebo spojení větví sběrnice.

Zařízení Instabus se skládá minimálně z jednoho ovladače, jednoho senzoru a systémových komponentů.

Každá jednotka popř. každý účastník je připojen přípojkou na sběrnicové vedení a má vlastní mikrokontrolér. Tím je možná výměna informací mezi jednotkami bez nadřazeného centrálního řízení, např. centrálního počítače, systém EIB je tedy decentralizovaný řídicí systém.
Počet účastníků sběrnicového systému je omezen. Na jedné lince (linkové přípojce) může být připojeno až 64 účastníků (ovladačů a senzorů) obr. 2. Každá linka potřebuje vlastní napájení. 12 linek se připojuje na hlavní okruhovou sběrnici. V největších systémech EIB se může spojit pomocí okruhových přípojek až 15 okruhů. Z toho vyplývá maximální počet účastníků 12 x 64 x 15 = 11 520.

Obr. 2 Skladba systému instalační sběrnice

Informace, která má být zpracována se dostane při odesílání přes linkovou přípojku na sběrnici. Přípojka odesílá a přijímá data, ukládá je a zajišťuje napájení elektroniky. Pokud je např. aktivován senzor, vyšle na sběrnici zprávu s adresou. Všechny ovladače přečtou zprávu, přičemž je aktivován jen ten ovladač, jehož adresa je obsažena ve zprávě.
Zpráva se skládá z řady znaků. Adresové pole obsahuje adresu zdroje i cíle a data. Naměřené hodnoty se přenášejí přes datové pole. Přes fyzickou adresu může být osloven a identifikován každý účastník. Kromě fyzické adresy existuje ještě skupinová adresa. Ta umožňuje současné oslovení více účastníků pomocí jedné datové zprávy.

Sběrnicové vedení a instalace

Struktura (topologie) instalační sběrnice v budovách může být lineární, hvězdicová nebo stromová. Jsou možné i kombinace těchto topologií. Kruhové vedení není dovoleno. Většinou je sběrnice připojena k jednotkám speciálními konektory. Přitom je třeba dbát na maximální délky vedení. Pokud délka vedení překročí 700 m, popř. 1 000 m, je třeba použít zesilovače. Při instalaci vedení nesmí být ani stínící fólie ani žádný vodič připojeny na zem. Po instalaci vedení sběrnice je třeba provést zkoušku vodivosti a správné polarity a výsledky měření zaprotokolovat.
Silová vedení, např. kabely, nesmějí být z důvodu nebezpečí záměny použita jako sběrnice.
Účastnické jednotky sběrnicového vedení mohou být v rozvodech instalovány buď do omítky nebo na omítku, nebo v koncových přístrojích, např. svítidlech. Před montáží nebo při montáži se naprogramuje fyzická adresa přístroje pomocí počítače a softwaru. Fyzickou adresu převezme příslušná jednotka stisknutím programovacího tlačítka (obr. 3). Důležité je jednoznačné, trvalé a čitelné označení vedení a přístrojů (obr. 3). V elektroinstalačních a půdorysných plánech je třeba uvést trasy vedení, adresy a účastníky zapojení. Tím se zabrání možným chybám při pozdějším rozšiřování.

Obr. 3 Příklady značení EIB

Literatura:
Praktická elektrotechnika, Peter Bastian a kolektiv, EUROPA - SOBOTÁLES