Leckdy se setkáme s představou, že nízkoenergetický dům je vlastně obyčejný dům s nějakým zateplením navíc. Vášnivé diskuse se vedou o to, zda postavit dům „ze dřeva" nebo „z cihel", přičemž se zapomíná, že obvodové stěny jsou jen jedna z konstrukcí domu. Často i zděný dům je napůl „dřevostavba", když má podkroví v dřevěném krovu. Naopak „dům ze dřeva" může mít betonové základy a podlahy, zděné příčky (kvůli akumulaci tepla a akustickému útlumu), nebo dokonce celý nosný skelet a dřevěnou konstrukci požívá jen jako lehký obvodový plášť.

Základy a podlaha

Napojení tepelně izolované horní stavby na základovou konstrukci vyžaduje pečlivý návrh. Spojení musí být staticky dostatečně únosné, současně je třeba zabránit přenosu tepla do zeminy. Řešení jsou různá. U zděných stěn se místo první vrstvy cihel používají desky z pěnového skla, což je jediná tepelná izolace s dostatečnou únosností. Nevýhodou tohoto řešení je vyšší cena. Jindy se vnější zateplení stěn přetahuje až pod terén (do hloubky cca 0,5 m), takže základy jsou „v teple". Je ovšem nutno použít dražší nenasákavé tepelné izolace (extrudovaný polystyren).
Podle způsobu zateplení soklu je pak třeba izolovat i podlahu. Opět je třeba zabránit úniku tepla do zeminy. Izolace podlahy se podceňuje, protože zemina je přece oproti venkovnímu prostředí teplejší. Ve výpočtech se uvažuje teplota pod podlahou +5 °C, v praxi bývá vyšší (+7 až +10 °C, podle tloušťky izolace v podlaze a u základů), směrem od středu domu ven teplota v zemině klesá. Během roku se teplota mění jen málo, zatímco teplota venkovního vzduchu je i během zimy vyšší než teplota v zemině. Teplo do zeminy tedy uniká pomaleji, ale soustavněji.
Má-li podlaha zvýšit tepelnou kapacitu stavby, je třeba dát tepelnou izolaci co nejníže. Obvykle je potřeba použít nejen vodě odolnou, ale i únosnou izolaci. Má-li být v podlaze podlahové topení, je vhodné tloušťku izolace ještě zvýšit, protože teplota v podlaze bude až 40 °C (oproti běžným cca 20 °C).
Pokud je podlaha nad nevytápěným sklepem, platí pro tepelnou izolaci obdobná pravidla. Čím méně izolace v podlaze, tím teplejší sklep bude.
Zajímavou alternativou, zejména pro dřevostavby (které jsou podstatně lehčí než zděné stavby), je zakládání na patkách zapuštěných do terénu. Podlaha je tak „ve vzduchu". Výhodu je to, že odpadá potřeba plošné hydro- a protiradonové izolace. Patky jsou samozřejmě levnější než masivní základy, ovšem podlahová konstrukce musí být masivnější a tedy dražší než při zakládání na terénu.

Ploché střechy

Plochá střecha, případně pultová střecha s mírným sklonem, je pro nízkoenergetický dům častým řešením, neboť zvyšuje kompaktnost domu. Při osazení nosné konstrukce střechy na obvodové stěny často vzniká tepelný most, neboť je opět potřeba pevně spojit různé konstrukce. U plochých střech se proto tepelnou izolací často obaluje celá atika.
Ploché střechy s dřevěnými nosnými prvky se častěji provádějí jako dvouplášťové, protože jsou bezpečnější z hlediska bilance vlhkosti. Pokud v konstrukci zkondenzuje vlhkost z vnitřního vzduchu, dokáže se během léta díky odvětrané mezeře odpařit ven.
Plochá střecha může být provedena i jako zelená, v tom případě jde obvykle o tzv. obrácenou střechu. Na nosné konstrukci je položena hydroizolace a na ni shora teprve vrstva tepelné izolace. U zelené střechy je pak ještě nahoře půdní substrát, podle typu rostlin je jeho vrstva silná až desítky cm. Jinak může být tepelná izolace překryta pochozí dlažbou nebo násypem kamínků atd. Výhodou obrácené střechy je, že hydroizolace není namáhána teplotními výkyvy, povětrností ani UV zářením, což zvyšuje její životnost.

Šikmé střechy s podkrovým

Podkroví vestavěné do šikmé střechy se nejčastěji řeší jako dřevostavba. Skladba šikmých stropů je podobná jako u stěn, rozdíl je pochopitelně v požadavku na vyšší pevnost a tuhost konstrukce, což vede k většímu počtu nosných prvků (krokve, trámky, lepené či sbíjené nosníky atd.). Opět je třeba eliminovat tepelné mosty tvořené těmito nosnými prvky. Výška krokví obvykle nestačí pro uložení dostatečné vrstvy izolace (tloušťka je běžně 30 až 50 cm). Na krokve se proto zespoda připevní další rošt z vodorovných latí či nosníků, do které se vloží druhá vrstva izolace. Parotěsná zábrana se s výhodou dává mezi tyto dvě vrstvy, aby tak byla lépe chráněna před případným protržením během další stavby.
Pokud je použita pojistná hydroizolace pod krytinu, je nutno navrhnout skladbu konstrukce tak, aby vodní pára mohla uniknout z konstrukce. Jednou z možností je použít speciální fólii, která nepropustí kapky vody dovnitř, ale mnohem menší molekuly vody zevnitř ven ano. Je-li pojistná hydroizolace difuzně nepropustná, je třeba odvětrat prostor mezi ní a vrstvou tepelné izolace. Stejně jako u provádění parotěsné zábrany platí, že je nutno dohlédnout, aby konstrukce byla skutečně namontována správně, aby to, co vypadá jako dobrý nápad na výkrese, také skutečně fungovalo v praxi.

Příklad skladby šikmé střechy s odvětranou mezerou