Obce a občané zaznamenali během prázdninových měsíců problémy s elektroodpadem na sběrných dvorech. Tyto problémy by měl pomoci vyřešit připravovaný zákon o elektroodpadu (tzv. zákon o výrobcích s ukončenou životností).

Za sběr elektroodpadu jsou dle směrnice EU zodpovědní výrobci elektrozařízení, v rámci tzv. rozšířené odpovědnosti výrobce. Výrobci si mohou sběr elektroodpadu provádět sami individuálně, nebo se může několik výrobců spojit a mohou si zakládat firmy specializované na sběr elektroodpadu, tzv. kolektivní systémy. Kolektivní systémy jsou tedy soukromé firmy výrobců, které sbírají elektroodpad. Elektroodpad se musí sbírat a ekologicky recyklovat proto, že některé typy elektroodpadu obsahují nebezpečné látky, které jsou potenciálně rizikové pro zdraví obyvatel a škodlivé pro životní prostředí (např. zářivky mohou obsahovat rtuť, lednice freony, televize olovo atd.). V jiných typech elektroodpadu se naopak nacházejí cenné suroviny (např. zlato v mobilech, železo ve sporácích atd.).

Povinné cíle sběru pro separátní sběr nebezpečného elektroodpadu

Jedním z největších problémů v oblasti sběru elektroodpadu v České republice je dnes to, že výrobci nemají nastaveny žádné povinné cíle v případě separátního sběru těch skupin elektroodpadu, které jsou nebezpečným odpadem. Výrobci sice mají povinnost sbírat elektroodpad, ale žádný právní předpis jim nestanoví, kolik mají elektroodpadu sebrat. Absence jasných pravidel týkajících se toho, který výrobce či kolektivní systém má co a v jakém množství sbírat, samozřejmě vede k tomu, že je tendence sbírat spíše ty druhy elektroodpadu obsahující nějaké zajímavé suroviny, jež se následně dají zpeněžit, než ty, které obsahují nebezpečné látky. Pokud totiž elektroodpad obsahuje nebezpečné látky, je jeho recyklace finančně velmi náročná. Proto se do nového zákona nastavilo více cílů sběru pro různé skupiny elektroodpadu, nikoli jen jeden cíl sběru bez rozlišení typu elektroodpadu. To ostatně požaduje i směrnice EU, která stanovuje, že by se separátně a ve vysokých množstvích měly sbírat a recyklovat minimálně ledničky a zářivky. Prakticky ve všech ostatních zemích EU ostatně fungují podobné mechanismy, které zajišťují, že budou sbírány přednostně ty skupiny elektroodpadu, které jsou nebezpečným odpadem.

Povinnost kolektivního systému sbírat minimálně 3 roky

Zákon také nově stanoví kolektivním systémům povinnost sbírat elektroodpad, který uvedli na trh jeho výrobci, ještě 3 roky poté, co nějaká firma/výrobce členství v daném kolektivním systému ukončí. Finanční prostředky na sběr a recyklaci elektrozařízení jsou totiž vybírány zálohově při prodeji nových elektrozařízení. Z těchto prostředků se následně v budoucnu financuje sběr elektroodpadu. I toto nové ustanovení by mělo významně napomoci tomu, aby nebezpečný elektroodpad nezatěžoval obce. Odstraní se tak problémy, které mohou vzniknout tehdy, pokud nějaký výrobce zkrachuje, odejde z trhu atp. Pro tyto případy jsou kolektivní systémy navíc nuceny tvořit finanční rezervy tak, aby se minimalizovalo riziko vzniku tzv. sirotčího odpadu. Tedy odpadu, ke kterému se nebude hlásit žádný výrobce.

Zavedení účinného nástroje proti zkreslování sběrové povinnosti elektroodpadu

Množství elektroodpadu, který bude muset ten který kolektivní systém sebrat a zrecyklovat, vychází z toho, kolik jeho účastníci (výrobci) prodali nových elektrozařízení (v tunách). Pokud tedy kupříkladu výrobci registrovaní v nějakém kolektivním systému prodali 100 tun nových zářivek, jejich kolektivní systém musí následně splnit určitou minimální míru sběru, např. 65 % (v praxi tedy musí sebrat a zrecyklovat minimálně 65 tun zářivek). Samozřejmě, že se našli „koumáci“, které napadlo, že pokud by se nevykázalo 100 tun prodaných zářivek, ale třeba jen 10 tun, tak by nebylo nutné sebrat 65 tun, nýbrž jen 6,5 tuny. Odborně se toto počínání označuje jako „zkreslování budoucí sběrové povinnosti“. Laicky řečeno, jde o falšování, které je naprosto nelegální. Je třeba podotknout, že to není žádná česká specialita, podobný problém se objevil i v řadě jiných evropských zemí. Nicméně prakticky všude v EU (např. v Německu, Francii, Nizozemsku, Belgii, Španělsku, Portugalsku, Dánsku atd.) mají kolektivní systémy povinnost vykazovat pro ministerstvo životního prostředí (nebo jiný odpovědný orgán) hmotnost nových prodaných elektrozařízení detailně po jednotlivých producentech (tj. výrobcích/dovozcích) a po jednotlivých skupinách elektrozařízení. Tímto detailním vykazováním se totiž dá velmi efektivně předcházet pokusům o falšování množství prodaných elektrozařízení, z nichž se odvíjí nastavení výše cílů sběru. Rovněž to umožnuje velmi efektivní křížovou kontrolu. Česká republika byla doposud jednou z mála zemí EU, kde toto opatření nebylo zavedeno. Návrh zákona toto opatření proti falšování budoucí sběrové povinnosti zavádí konečně i u nás.

Povinnost viditelného recyklačního příspěvku

Nové odpadové zákony rovněž zavádějí povinnost tzv. viditelného recyklačního příspěvku. Viditelný příspěvek znamená, že prodejce (elektroprodejna, e-shop atd.) musí na cenovce nového elektrozařízení jasně a viditelně uvádět výši příspěvku, který výrobce platí za sběr a recyklaci takového spotřebiče. Toto nařízení má dva hlavní důvody. Za prvé se takto ihned pozná, zda je výrobce nějakým způsobem zapojen do sběru a recyklace elektrozařízení, a za druhé je viditelný příspěvek důležitý také proto, aby bylo jasné, že příspěvky jsou pro všechny výrobce v rámci jednoho kolektivního systému stejné. Jinak by šlo o cenovou diskriminaci malých výrobců, která je zakázána novou směrnicí EU. Toto nové opatření tedy přispívá k větší transparentnosti a snadnějšímu odhalování výrobců a kolektivních systémů pokoušejících se obcházet nebo dokonce porušovat odpadové zákony.

Petr Číhal

Obchodní ředitel

Kolektivní systém EKOLAMP